Skot

Celkem existuje devět druhů skotu, přičemž je možné oddělit buvoly od bizonů a vlastního skotu. Jako jednoznačný rozlišovací ukazatel mezi buvoly a vlastním skotem mohou posloužit hlavně rohy. U buvolů je průřez rohu tříhranný, u vlastního skotu je okrouhlý. K rodu vlastního skotu patří tur, z něhož přežily jen domestikované formy. Přechodně měli určitý hospodářský význam kříženci mezi evropskými plemeny skotu a bizonem. V okrajových oblastech Himálaje se vyskytují často kříženci jaka a domácího skotu.

Domácí skot, který pochází z pratura, se dále člení na dvě velké skupiny. Do první z nich patří zebu, který se vyskytuje hlavně v Asii a Africe, od 19. století také v Jižní Americe a v oblasti Mexického zálivu. Zebu se vyznačuje hrbem v oblasti hrudníku (krku), který je tvořen nadměrně silně vyvinutou svalovinou. Pro ostatní plemena (bezhrbá), která souhrnně označujeme jako skot, neexistuje společný název.

Hlavní užitkovost skotu spočívá v produkci masa, mléka a práce. Tato užitková využití slouží k zařazení asi 450 plemen vyskytujících se na zemi do plemenných skupin. U některých plemen stojí jedno z uvedených tří kritérií užitkovosti tak silně v popředí, že můžeme hovořit o plemenech masných, mléčných nebo pracovních. To jsou tzv. plemena s jednostrannou užitkovostí.

Skot s dobrou pracovní užitkovostí je zpravidla silně osvalen.

Maso z tura domácího se nazývá hovězí, z mláďat do půl roku věku je telecí. Své využití také najde hovězí kůže (kožené oblečení, boty), kosti (mýdla, kostní moučka), z výkalů se připravuje hnůj, sloužící na hnojení rostlin. V Indii a v Tibetu se sušenými kravskými výkaly topí.

Hindové v Indii skot uctívají.  Proto se nesmí maso krav jíst. Kdo něco způsobí krávě, nebo dokonce má vinu na její smrti, dopustí se podle ortodoxně náboženských představ Hindů smrtelného hříchu.